Potomek smrti // Jan Skála

23. března 2014 v 13:33 | Admin - Destiny |  Záznamy

Věk: Typovali byste mu tak mezi 20 a 30, ale svůj přesný věk nikdy neprozrazuje, možná ho ani sám neví. Když se budete opravdu hodně snažit, možná se vám nakonec podaří zjistit, že se narodil někdy v devatenáctém století, ale přesnější datum neřekl nikdy nikomu a ani vy nebudete výjimkou.
Druh: Elder
Rasa:
Potomek smrti
Schopnost:
Janovi setkání se smrtí nepřineslo řádné nadlidské schopnosti, jen jizvu na srdci a neskutečný smutek. Ale brzy si všimnul, že ačkoliv on sám schopnosti nemá, rozumí schopnostem ostatních a ví, jak bytostem pomoci zvládat je. Také od pohledu pozná, kdo kterou schopnost má.
Nadání: Je nepřekonatelný v umění šermu s kordem. I když ještě není tak starý, výcvik potomka smrti zvládl rychle a jemu se teď vyrovná v boji málokdo. Jde mu ale i boj beze zbraní a dělá taiji, v poslední době se ještě začal učit boj s dýkami.

  • V Z H L E D
Jan je velmi neobvyklým potomkem smrti, od člověka téměř nejde rozeznat. Na něm na rozdíl od mnoha ostatních lidí setkání se Smrtí nezanechalo žádné viditelné změny. Slíbil si, že zůstane člověkem a to jak vzhledem, tak povahou. Má poměrně krátké, vlnité vlasy, které rády klamou barvou. Většinu času se zdají jako temně hnědé, jako by byly z hořké čokolády, ale v zimě vypadají černě, temně a nelítostně. To potom jako by i jeho rysy zhrubly, stává se na pohled přísnějším a jeho bílá pleť s vlasy kontrastuje ještě více než jindy. Zato v létě se mu vyšisují skoro až do plava. Obvykle to je pro oči velmi příjemný odstín, takový medově zlatý, nebo možná takový, jaký mají zralé lískové oříšky. Jeho oči jsou černější než nejhlubší noc, ale přesto nepůsobí nepříjemně, naopak. Jejich pohled působí měkce, jako by byly sametové. To kvůli tomu, že když na ně dopadnou sluneční paprsky, házejí hnědé odlesky. Říká se, že oči jsou okny do duše a tak to je i v tomto případě, jen musíte hledat dlouho a velice důkladně, abyste mohli jeho oči vidět v tom pravém světle. Pod spoustou elegance se skrývá bolest a smutek, ale hlavně lítost. Až když odhalíte tohle jeho tajemství, můžete doopravdy říct, že ho znáte. Jeho tvář se zdá chladná kvůli své mramorové barvě, která podtrhává rysy, které se potom zdají ostřejší, a která působí až nezdravým dojmem. Je na ní slabě vidět pokus o opálení se, který ovšem nebyl moc úspěšným. Přesto se Jan dál snaží o to, alespoň trochu se opálit na nějakou normální, lidskou barvu. On sám celkově vypadá nepředvídatelně, tajemně, ale zároveň upraveně a čistě a i jeho oblečení je vždy čisté. Je sice střihem trochu zastaralé a nikdy nemá světlejší barvu než starodávně bronzovou, ale k němu to prostě patří. Uvědomujete si, že byste si ho ani nedokázali představit v něčem jiném. Navíc díky němu vypadá vždy velice upraveně a inteligentně. V kapse u kabátu vždy nosí starodávné kapesní hodinky, stříbrné, bez jediné známky špatného zacházení a s krásným, bílým ciferníkem s římskými ciframi. I přes to, že je jejich majitel očividně opatruje jako oko v hlavě, se na nich ale otiskl zub času. Mají místy tmavší, až černé skvrny a jdou ztuha otevřít. Na krytu mají ozdobné rytiny připomínající ovíjející se vinnou révu. Ke strojku je přidělaný stříbrný řetízek pro snazší držení a přenášení. Ač není obvyklé, aby muži nosili ozdoby, na krku nosí zdobený kovový medailonek s obrázkem mladé ženy. Slečna je krásná, ale ne nijak výjimečná, jen tak jako každá druhá holka na ulici. Vypadá vlastně více než tuctově, ale i když jde jen o starou fotku, vyzařuje z ní milá a přátelská povaha. A právě její povaha z ní dělá tolik krásnou. Na pravé ruce má Jan velice zvláštní jizvičky uspořádané do oválu. Když byste na ně koukali dost dlouho, došlo by vám, že jsou to otisky zubů. Ohromných, jako břitva ostrých zubů. Otisk nejspíš patří nějaké psovité šelmě, která si z něj kdysi dávno chtěla udělat svačinku, ale nejspíše neúspěšně, protože jinde po těle žádné jiné viditelné jizvy nemá.
  • P O V A H A
Jan je výsledkem prolínání dvou stereotypů. Tajemného cizince a dokonalého gentlemana. Sám o sobě nikdy nemluví, vždy je tichým a pozorným posluchačem a tím pravým, ke komu si jít vylévat srdce. Když přivedete řeč na něj, obvykle vám na vaše otázky odpoví, že na tom přece nezáleží a že na světě jsou důležitější věci. Velice často je chladným, ale když chce, dokáže se i usmívat a to je potom nejkrásnější úsměv na světě. Pokud byste na něj šli s urážkami a blížilo se to k bitce, neváhejte vzít nohy na kolena, za to vás nikdo soudit nebude, protože v boji dokáže být tvrdým a nelítostným soupeřem. Dřív takový nebýval, ale když člověk málem zemře, svět se mu obrátí vzhůru nohama. Teď se věnuje výcviku každou volnou chvíli, proto je tak dobrý. Ale pokud si ho nerozhněváte, ani on nebude dělat nic, čím by si vás znepřátelil. K ženám je Jan velice uctivý a milý, mnoho žen a dívek se do něj již zamilovalo a on jim musel zlomit srdce. I přes to, že je svobodný, se ženami si nechce začínat, ani k pracovnímu obědu ho nedonutíte. Není to kvůli tomu, že by ho ženy nepřitahovaly, ale kvůli tomu, že už jednou měl zlomené srdce a bojí se to zažít znova. Přesto rád navazuje alespoň přátelský vztah. Když ho o něco pořádáte, nikdy neodmítne, i kdyby to nebylo v jeho silách, stejně se pokusí vám pomoci. Je to jak jeho ochotou, radostí z práce, ale i touhou po užitečnosti, nápomocnosti a uznání a hlavně vychováním. Jeho mravy jsou velmi dobré a velice často na špatné mravy upozorňuje ostatní. Občas předstírá z pouhé uctivosti radost a veselí, ale je to jen přetvářka. Od slov poklony po ujišťování, že je v pořádku a nic se neděje. Ve skutečnosti se však trápí a smutek se snaží zahnat tak daleko do kouta mysli, že už nikdy neuvidí světlo světa. Vždyť správný muž by měl být dokonalý, neexistuje, aby projevoval zdrcení nad událostí, která se odehrála před několika desítkami let… Momentálně je jeho největší vášní jeho obchod - starožitnictví. V něm tráví celé dny a díky němu se může soustředit na něco normálního a lidského, ten obchod ho drží při smyslech, protože jinak by se nepochybně zbláznil. On nikdy nevěřil na nadpřirozeno a vše muselo mít řád, nerad zkoušel něco jiného. Proto je tak rád za svůj obchůdek, ve kterém se většinu času neděje nic zajímavého a on se může alespoň přes den cítit jako normální člověk. Přes noc je jeho záliba jiná. Pod rouškou noci se vydává do lesů a hor Winnipegu a obchází hranice města. S jistotou, že je neviděn, loví příšery. Ale ne vlkodlaky a ani upíry, nic lidského. On loví ty nehumanoidní příšery, které by snad mohly narušit poklidný život na univerzitě. Chrání tím studenty i jiné bytosti, které do Winnipegu přišly hledat nový život. Není v tom ani tolik zábava, jako pocit nutnosti. A jak již bylo zmíněno výše, on prahne po uznání a pocitu užitečnosti. Takhle může žít s pocitem, že bez něj by tu nebyla taková pohoda jako do teď. Má velké sebevědomí, ale umí zároveň přiznat svou chybu a porážku. Když na něco jeho síly nestačí, nebojí se říct si o pomoc, nebo dokonce nechat práci za sebe udělat někoho jiného, ale to jen v extrémních případech, pokud může něco udělat sám, pomoc zásadně odmítá.
  • H I S T O R I E
Jan toho o sobě nikdy moc neprozrazuje a proto možná ani tady nebudou všechny informace, které byste si přáli vědět. Ale přesto jich není málo, protože dvě stě let není krátká doba na život a dá se toho za ní mnoho stihnout. Narodil se někdy v devatenáctém století v Čechách, ale přesný rok si sám nepamatuje, neboť to už je tak dlouho a spoustu vzpomínek už vzala voda. Jeho rodiče, Klára a Tomáš Opletalovi, byli nadevše milující lidé a jeho i dvojče Jakuba přijali do svého života s láskou. O čtyři roky později se jim narodila ještě sestra Barborka. Měli se rádi, ale ideu spořádané rodiny rušil Jakub, který měl hlavu plnou rošťáren a nebál se je realizovat. Byl to vždycky rarášek. Jan takový nebyl, byl klidný a tichý, nejvíce na světě věřil v pravidla a bál se jakéhokoliv porušení. Často bratra káral za nerozvážnost, ale ve skutečnosti ho měl rád. Byl to přece jeho starší bratr. Jenomže když jim bylo devět, stalo se neštěstí, které je rozhádalo a dalo do pohybu věci, které se už nedaly jen tak zastavit. Jako každý den, i tehdy si děti hrály venku, na zahradě. Jejich zahrada byla velká a prostorná, oddělená od zbytku světa vysokým laťkovým plotem. A hned za zahradou rostl les, vždy prosluněný a lákající k procházce. Byl to Kuba, který našel díru v plotě a byl to on, který své sourozence nabádal k tomu, aby si šli hrát do lesa. Vždyť byl slunný letní den, co by se mohlo stát? Jan nechtěl, příčilo se mu to, protože věděl, že rodiče by jim to zakázali. A tak jim to také řekl nahlas. Jenomže Jakub ho okřikl, že si může zůstat tady, ale rodičům nesmí říct ani slovo. Zavázal ho slibem a potom on i s Bárou zmizeli v lese. Když si rodiče všimli, že je na zahradě jen Honza, ihned chtěli vědět, kde jeho sourozenci jsou, ale on urputně mlčel, slíbil jim to přece a sliby jsou stejně důležité jako pravidla. Nakonec to z něj nedostali a nezbývalo jim, než si to domyslet. A tak svolali celou vesnici a šli děti hledat. Po dvou hodinách úmorného pročesávání lesa je našli, ovšem ve strašném stavu. Byli živí, ale potrhaní od nějaké šelmy, nejspíše od vlka. Nikdo nechápal, proč by na ně útočil a potom je nechal být, ale nebyl čas to řešit, oba byli ve špatném zdravotním stavu. Druhého dne při východu slunce Bára zemřela. Byla moc slabá a už nedovedla dál bojovat. Byla to veliká rána pro celou rodinu, ale ještě nikdo na její oplakávání neměl čas, Jakub ještě stále bojoval o život. Když se konečně uzdravil natolik, aby ho mohli propustit z nemocnice, byl pohřeb. Všichni byli smutní, ale v Janovi kynul vztek. Mohl za to Jakub, byl to jeho nápad tam chodit, to on se nedokázal o Barboru postarat! V tu chvíli ho z duše nesnášel, a i když se později rána v srdci, kterou způsobila sestřina smrt, alespoň částečně vyléčila, nedokázal mu odpustit. Rodiče ho o to každým dnem prosili, aby na bratra nebyl tak zlý a přísný, oni Honzovi nepřikládali žádnou vinu. Byla to prostě jen nehoda. Ale on je nechtěl poslouchat. Tenhle spor se táhl dlouho, když se odstěhoval od rodičů, už se s bratrem nesetkával, dělal, že jeho dvojče neexistuje. Jan i našel práci, učil ve zdejší škole, a o pár let později si našel i životní lásku. Byla jí Karolína, krásná, mladá blondýnka z vedlejší vesnice. Zbožňoval ji, každý den bez ní byl ztracený, i když si to tehdy ještě neuvědomoval. Byl zamilovaný. Jenomže pak události začali nabírat nepředvídatelný směr. Jednoho dne ho navštívil Jakub. Vyprávěl mu, v jak špatné situaci je, že potřebuje půjčit peníze. Ačkoliv Jan měl peněz dost, poháněn dávnou zlobou, vyhnal ho ze svého pozemku. Pár dní nato se Jakub oběsil. Až tehdy se Jan probral z nenávistného opojení a uvědomil si, jakou bolest mu celá ta léta způsoboval a jak daleko to zašlo. Brečel jako tehdy na pohřbu Báry, snad ještě víc, přestože už nebyl ten malý capart. Protože cítil, že odpovědnost za bratrovu smrt nese on, i když rodiče znovu nikoho neobviňovali. Protože přišel o svou druhou půlku, o své dvojče. Byl to pro něj těžký čas a párkrát sám přemýšlel o sebevraždě, ale nakonec jí ani nemusel realizovat. Stala se nehoda a on se ocitl pod koly kočáru, který právě vyjel ze zátočiny. První u něj byla Karolína. Byla tam, když si pro něj přišla Smrt. Jenomže nezemřel. Karolína za něj obětovala svůj život. Když mu to v nemocnici řekli, byl v ještě horším psychickém stavu než do teď. Ale už nepřemýšlel o sebevraždě. Karolína mu věnovala svůj život a ještě víc, bylo by nevděčné ho zahodit. Jeho posláním se stala starost o rodiče. Jejich srdce bylo už slabé ztrátou dvou dětí, málem přišli i o to poslední. Jenomže on se změnil. Už nehledal společnost, bál se, že další vztahy by skončily stejně nešťastně. Nehleděl na budoucnost, žil čím dál tím víc minulostí. A objevoval taje nadpřirozena. Když se dozvěděl o vlkodlacích, konečně mu došlo, co se tehdy před lety stalo. Rozhodl se najít pravého viníka, i když ještě nevěděl, co bude dělat potom. Znamenalo to pro něj znovu navštívit dům, ve kterém strávil dětství a ve kterém už rodiče dávno nežili. Ale byl odhodlaný a nakonec našel, co hledal. Ve vesnici žil plavovlasý muž jménem Richard Nesvadba. Jan zjistil, že je jediným vlkodlakem v celém okolí a tak věděl, kde má hledat vinu. Navštívil ho, ale prvotní představa o vrahovi se rychle změnila. Byl to veselý, upřímný a uvolněný chlap se smyslem pro humor. Bylo mu těžko, když mu vyprávěl, proč přišel. A Richard se ani nesnažil to zapírat. Všechno přiznal a prosil ho o odpuštění, svou vlkodlačí podobu stále neuměl ovládat. Jan si nechal vše vypovědět, dozvěděl se, že to byl právě Jakub, kdo Barborku ochránil a kdo se dokázal postavit samotnému vlkodlakovi. A uvědomil si, že obviňovat ho by bylo stejně nespravedlivé a hloupé jako shazovat vinu na Kubu. Odpustil mu tedy a stali se nejlepšími přáteli. Byl to on, kdo ho vytáhl z jeho schránky a byl to on, kdo ho podpořil, když chtěl po smrti svých rodičů cestovat. A kdo byl vždy s ním. Jan párkrát přemýšlel, jestli to nedělá jen proto, že k němu cítí nevyřčený dluh nebo vděčnost, ale vždy to zamítl. Richard byl tím nejoddanějším člověkem, kterého kdy potkal. Procestovali spoustu míst a sbírali kontakty, cenné artefakty i dávné příběhy a zkušenosti s nejrozmanitějšími příšerami. Učili se boji s nejrůznějšími zbraněmi, ale Jan vždy preferoval kord. Zažili bok po boku obě světové války. Při jedné cestě se k nim přidala dívka, nikdo kromě nich neví, odkud se vzala, a stejně jako Richard i ona vždy za všech okolností stojí Janovi po boku. Vypadá až étericky, mléčně bílá pleť budí dojem obloků nebo mlhy, jako kdyby se s vydechnutím měla rozplynout. Černé vlasy má často spletené do úhledného ozdobného drdolu. Ale nejzvláštnější jsou její oči. Vypadají neživě, skoro skleněně. Vždy, když se s ní pokusíte navázat rozhovor, nejdříve se podívá po Janovi, jen aby si mohla být jistá, že s vámi může mluvit. Jako by na něj byla vázaná. Její postava je drobná a štíhlá, až na pokraji podvyživení. Ale přesto je mrštná a rychlá, skvělá bojovnice jako její pán. Nikdo neví proč, ani Jan i Richard jí oslovují Snící. Při jedné ze svých výprav se dostali sem, do Kanady, do Winnipegu. Už tehdy Jan vycítil, že se tady jednou stane něco velkého a rozhodl se tu usadit, kdyby náhodou byl nutný jeho zásah. Založil si tu malé starožitnictví s obyčejnými cetkami ale i magickými artefakty nezměrných hodnot a Richard i Snící mu zde pomáhají.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama